Identifikace klienta

Povinnost identifikace klienta je stanovena v § 7 AML zákona a výčet identifikačních údajů upravuje § 5 tohoto zákona. Provádění identifikace klienta pak AML zákon umožňuje různými způsoby, přičemž modifikace vždy zohledňuje riziko praní peněz a financování terorismu případně i typ povinné osoby či existenci obchodního vztahu.

• Základní způsob identifikace je dle § 8 AML zákona za fyzické přítomnosti (tváří v tváří) identifikovaného a dle § 8a AML zákona provedení identifikace prostřednictvím prostředku pro elektronickou identifikaci s vysokou úrovní záruky vydaného a používaného v rámci kvalifikovaného systému elektronické identifikace jako např. eObčanka nebo prostřednictvím tzv. bankovního identifikačního prostředku.

• Identifikace prostřednictvím veřejné listiny tzv. zprostředkovaná identifikace může být dle § 10 AML zákona prováděna notářem nebo kontaktním místem veřejné správy (CzechPoint), a to pouze na žádost klienta nebo povinné osoby.
• Různé způsoby převzetí identifikace upravuje § 11 a § 12 AML zákona. Obecně platí, že převzetí identifikace je přípustné jen v případě, že povinná osoba, od které jsou tyto úkony přebírány, je provedla v souvislosti se vznikem obchodního vztahu. Spadá sem i identifikace na dálku podle § 11 odst. 7 za využití kontrolní platby provedené klientem z jeho účtu a dále stanovených podmínek …
• Zjednodušenou identifikaci za stanovených podmínek umožňuje § 13 AML zákona, avšak pouze za předpokladu, že povinná osoba nemá pochybnosti o splnění zákonem požadovaných podmínek

Související metodické pokyny:

Metodický pokyn č. 6 – Provádění identifikace a kontroly klienta provozovateli hazardních her (PDF)

Metodický pokyn č. 7 - Opatření vůči politicky exponovaným osobám + vnitrostátní seznam funkcí PEP (PDF)

Nový smluvní vztah s právnickou osobou (s.r.o.), jejímž jediným (100%) vlastníkem a současně i jednatelem je totožná osoba – občan ČR. Je možné pro postup identifikace právnické osoby  ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) AML zákona využít pro část, týkající se identifikace fyzické osoby, jednající za tuto právnickou osobu, prostředek pro elektronickou identifikaci ve smyslu ustanovení § 8a odst. 1 písm. a) AML zákona, tedy s využitím Bankovní identity?

Metody identifikace podle § 8a AML zákona, tedy s využitím

•  eObčanky či jiného prostředku elektronické identifikace s vysokou úrovní záruky používaného v rámci kvalifikovaného systému elektronické identifikace [§ 8a odst. 1 písm. a) AML zákona], nebo
• bankovní identity [§ 8a odst. 1 písm. b) AML zákona], je možné využít i pro identifikaci fyzické osoby jednající za klienta, který je právnickou osobou.

AML zákon v případě metod identifikace podle § 8a nestanoví žádné omezení. Tyto metody je stejně jako identifikaci za fyzické přítomnosti možné využít bez ohledu na rizikovost situace.

Informace k bankovní identitě (BankID)

AML zákon umožňuje v souladu s § 8a odst. 1 písm. b) identifikaci klienta pomocí bankovního prostředku elektronické identifikace.

Od 1. 1. 2021 tak lze dle § 8a odst. 2 písm. b) AML zákona využít k identifikaci pro účely tohoto zákona bankovní prostředky elektronické identifikace, upravené v § 38ab až §38ac zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Jeho podstata spočívá v tom, že prostředek elektronické identifikace tzv. bankovní identitu (BankID), využívaný běžně k přihlašování do internetového bankovnictví, je možné použít k provedení elektronické identifikace klienta vůči třetím stranám, včetně povinných osob podle § 2 AML zákona.

Pomocí BankID lze identifikovat jak klienta – fyzickou osobu, tak fyzickou osobu za klienta jednající.

Pokud je klientem právnická osoba, je třeba v kontextu dané metody identifikace postupovat následovně:

1. Podle § 8 odst. 2 písm. b) AML zákona povinná osoba zaznamená a ověří identifikační údaje dané právnické osoby [vymezené v § 5 odst. 1 písm. b) AML zákona] z dokladu o její existenci získaného z důvěryhodného zdroje (například z výpisu z obchodního rejstříku dostupného na https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik).
2. Místo identifikace zástupce této právnické osoby za jeho fyzické přítomnosti podle § 8 odst. 2 písm. a) AML zákona, provede jeho identifikaci distančně, pomocí BankID.
3. Nakonec povinná osoba podle § 8 odst. 6 AML zákona ověří oprávnění zástupce jednat za tuto právnickou osobu (např. z plné moci, jež může mít i elektronickou formu, případně z obchodního rejstříku).

Identifikace prostřednictvím BankID nevyžaduje, aby klient zasílal povinné osobě kopii svého průkazu totožnosti, či aby v její prospěch proběhla takzvaná kontrolní platba z účtu vedeného na jméno klienta (tato opatření se váží k metodě identifikace na dálku podle § 11 odst. 7 AML zákona).

Bankovní prostředky elektronické identifikace tj. BankID jsou využívány na smluvní bázi. Povinná osoba mající zájem tuto metodu využít se tak musí obrátit buď na konkrétní banku, či na tzv. poskytovatele identifikačních služeb podle § 38aa zákona o bankách, jehož prostřednictvím může využívat bankovní prostředky elektronické identifikace od více bank. Banky využití prostředků elektronické identifikace typicky zpoplatňují.

Identifikace na dálku dle § 11 odst. 7 AML zákona

Provádí-li povinná osoba v souladu s § 11 odst. 7 AML zákona identifikaci svého klienta bez jeho fyzické přítomnosti (distančním způsobem neboli na dálku) musí současně splnit následující podmínky:

1. Získat od klienta

1. Fyzické osoby kopie příslušných částí průkazu totožnosti a nejméně jednoho dalšího podpůrného dokladu. Z těchto dokladů by mělo být možné zjistit údaje podle § 8 odst. 2 písm. a) AML zákona  - identifikační údaje, druh a číslo průkazu totožnosti, stát a orgán, který je vydal, dobu platnosti, vyobrazení podoby.  Kopíruje se jen ta část průkazu totožnosti, na které jsou uvedeny identifikační údaje daného člověka a údaje o průkazu totožnosti (např. u cestovního pasu se kopíruje jen strana s identifikačními údaji, nikoli strany s vízy; naopak občanský průkaz se kopíruje oboustranně). Tato část se nicméně kopíruje celá (včetně údajů, které AML zákon výslovně nevyžaduje, či veškerých grafických prvků). AML zákon požaduje, aby byla okopírována celá přední strana řidičského průkazu; nikoli jeho zadní strana, protože ta neobsahuje žádné identifikační údaje ani údaje o řidičském průkazu.
2. Právnické osoby doklad o existenci a identifikační údaje právnické osoby, které si může povinná osoba opatřit také z veřejného rejstříku
3. Svěřenského fondu doklad o existenci a identifikační údaje svěřenského fondu, které si může povinná osoba opatřit také z evidence svěřenských fondů.

2. Pokud za klienta jedná jiná osoba, klient zašle kopie dokladů této fyzické osoby podle písm. a) bod 1 a oprávnění této fyzické osoby k jednání za klienta.
3. Povinná osoba zaznamená a ověří údaje a oprávnění zaslané podle písm. a) a b) a nemá pochybnosti o skutečné totožnosti klienta nebo fyzické osoby, která za něj jedná.
4. Povinná osoba uzavře s klientem o tomto obchodu nebo obchodním vztahu smlouvu, jejíž obsah bude zaznamenán v textové podobě.
5. Klient hodnověrným způsobem prokáže existenci platebního účtu vedeného na jeho jméno u úvěrové instituce (i zahraniční, která působí na území EU nebo státu tvořícího EHP)První platbou může být naplněn požadavek hodnověrného způsobu prokázání existence platebního účtu, pokud součástí platby je informace o majiteli a čísle účtu, ze kterého je platba zasílána.

6. První platba z této smlouvy bude provedena klientem prostřednictvím účtu dle písm. e) Smyslem a účelem první (tzv. kontrolní) platby dle ustanovení § 11 odst. 7 písm. f) AML zákona je ověření, zda existuje vztah mezi disponentem účtu a klientem, který je také majitelem tohoto účtu. Tato platba musí být provedena ve směru od klienta k povinné osobě. Tato kontrolní platba zajišťuje, že osoba, jež je majitelem účtu a má dispoziční oprávnění k tomuto účtu si je vědoma toho, že se touto cestou identifikuje pro konkrétní účel a vůči konkrétní povinné osobě. Tímto postupem se rovněž posiluje prokázání vazby mezi klientem a účtem, jehož existence byla doložena dle ustanovení § 11 odst. 7 písm. e) AML zákona
   Úhradu odměny (byť zálohové) nelze považovat za první platbu ve smyslu § 11 odst. 7 písm. f) AML zákona. Výjimka z tohoto principu je umožněna pouze pro spotřebitelské úvěry (viz § 12 odst. 6 AML zákona), když funkci kontrolní platby může plnit první platba ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy ale na rozdíl od vámi uvedené situace před provedením platby k žádnému poskytnutí služby nedochází.
7. Umožnuje-li to daný platební systém, bude tuto platbu doprovázet informace o účelu identifikace a označení povinné osoby, spolu se jménem a příjmením fyzické osoby, která dala platební příkaz k provedení platby dle písm. f).
   V případě, že u klienta fyzické osoby, který není zastupován a odůvodňuje-li to hodnocení rizik, bude součástí kontrolní platby předepsaná zpráva pro příjemce, není nutná kopie podpůrného dokladu.

Proces identifikace klienta na dálku je dokončen až v okamžiku, kdy jsou naplněny všechny zákonem stanovené požadavky. Až v tomto okamžiku, kdy povinná osoba nemá pochybnosti o totožnosti klienta, je možné dokončit s tímto klientem vznik obchodního vztahu, resp. mu začít poskytovat služby nebo nakládat s jeho majetkem.
Zákonné požadavky kladené na provádění identifikace klienta na dálku je třeba chápat jen jako nezbytné minimum. Povinná osoba je oprávněna uplatňovat další přiměřená bezpečnostní opatření nad rámec zákonného minima.

Identifikace při jednání za klienta

Pro účely § 8 odst. 4 AML zákona i ostatních ustanovení AML zákona se „jednání za klienta“ chápe jako jeho zastoupení v obecném smyslu podle občanského zákoníku (a dalších příslušných zákonů, např. zákona o obchodních korporacích). Zástupcem klienta pro účely AML zákona je tedy kdokoli, kdo za klienta jedná klientovým jménem a na klientův účet.

 Klíčový je charakter předmětného jednání. Směřuje-li toto jednání k nakládání s klientovým majetkem nebo k poskytnutí služby klientovi, pak se na něj uplatní § 8 odst. 4 a povinná osoba musí provést identifikaci jakékoli osoby, která za klienta jedná (tedy např. také zaměstnance klienta).

Dle § 8 odst. 4 AML zákona je nezbytné, aby povinná osoba provedla nejen identifikaci zmocněnce, ale i zmocnitele.  Povinnost provést rovněž identifikaci klienta, nejenom jeho zástupce, vyplývá z následujícího textu výše uvedeného ustanovení „Jedná-li za klienta, který již byl identifikován…“. V případě identifikace zastoupeného klienta (zejména v případě, že se nachází mimo území ČR) je možné využít následující možnosti identifikace:

• Identifikace na dálku podle § 11 odst. 7 AML zákona
• Zprostředkovaná identifikace podle § 10 AML zákona
• Využití zjednodušené identifikace a kontroly klienta podle § 13 AML zákona

Identifikace klienta a povinné pořizování kopie průkazů totožnosti

Povinnost vždy pořizovat kopie průkazů totožnosti klientů zavádí ustanovení § 25 odst. 8 AML zákona, a to pro níže uvedené povinné osoby:

• Banka
• Spořitelní a úvěrní družstvo
• Osoba oprávněná k poskytování platebních služeb nebo vydávání elektronických peněz
• Osoba poskytující služby úschovy cenností nebo pronájmu bezpečnostních schránek

Od 1. 1. 2025 musí tyto povinné osoby při identifikaci klienta pořídit kopii průkazu totožnosti a takovou informaci uchovávat v souladu s § 16 AML zákona. Povinnost se váže k průkazu totožnosti využitému při postupu podle § 8 odst. 2 AML zákona, čili k situacím, kdy dochází k první identifikaci klienta za fyzické přítomnosti klienta. V případě, že první identifikace klienta proběhne jiným způsobem (například pomocí bankovního prostředku elektronické identifikace podle § 8a odst. 1 písm. b) AML zákona), pak se kopie průkazu totožnosti klienta nemusí pořizovat.

Rovněž se tato povinnost nebude vztahovat na situace, kdy již kopii průkazu klienta výše uvedená povinná osoba má na základě postupu dle § 25 odst. 8 AML zákona, a přistoupí k uzavření dalších jednorázových smluv s již identifikovaným klientem. V takovém případě dojde k aplikaci § 8 odst. 5 AML zákona, čili při dalším obchodu s již identifikovaným klientem pouze vhodným způsobem ověří jeho totožnost.

Kontrola klienta

Povinnost kontroly klienta je upravena v metodickém pokynu č. 9, který je primárně určen uvěrovým a finančním institucím.

Vybraná stanoviska vydaná k problematice kontroly klienta

1. Kontrola klienta a její rozsah (vydáno 23. 3. 2020)

Ustanovení § 9 AML zákona zakotvuje nejen výslovnou povinnost kontroly klienta pro povinné osoby, ale také vytváří nástroje, které povinné osobě umožňují tuto zákonnou povinnost plnit. tzn. získat o klientovi, obchodu či obchodním vztahu informace v rozsahu potřebném pro posouzení, zda obchod je či není podezřelý. Toto ustanovení je třeba chápat v celém jeho kontextu. Povinná osoba může stanovit rozsah kontroly klienta typově (podle klienta a podle obchodu), případně i individuálně. Zjišťované informace o klientovi, jeho obchodech a dalších činnostech, by měly být relevantní službám, které klient po povinné osobě požaduje a měly by jí tak poskytovat dostatek informací k hodnocení rizikovosti z hlediska možného zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Povinná osoba musí být schopna posoudit, zda jednotlivé transakce skutečně souvisí například s podnikatelskou činností klienta nebo jeho obvyklými příjmy, zda odpovídají jeho běžné činnosti apod.

V případě navázání obchodní vztahu s klientem je kontrola klienta kontinuálním procesem, který povinná osoba uplatňuje v souladu s AML zákonem a svými interními pravidly a procesy, a to po celou dobu trvání tohoto vztahu. Celý proces kontroly klienta je naplněním zásady „poznej svého klienta“, což v praxi znamená mít o klientovi dostatek informací k tomu, aby se povinná osoba byť nevědomky nepodílela na protiprávní činnosti;

Vzhledem k širokému spektru povinných osob dle AML zákona a produktů a služeb, jež klientům poskytují, není tento proces záměrně detailně specifikován. Základní složky kontroly klienta sice stanoví ustanovení § 9 odst. 2 AML zákona, avšak současně platí, jak již bylo uvedeno výše, že se kontrola provádí v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu (ustanovení § 9 odst. 3 AML zákona). Při posuzování rizika se zohlední rizikové faktory, které povinná osoba ve vztahu ke své specifické činnosti a klientům typově zanalyzovala v hodnocení rizik podle ustanovení § 21a AML zákona (ustanovení § 9 odst. 4 AML zákona).

Jinými slovy, s výjimkou výše nastíněných principů nelze výslovně stanovit přesný rozsah a postup při kontrole klienta, jelikož AML zákon ponechává povinným osobám prostor, aby si na základě vlastního posouzení možných rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu stanovily rozsah kontroly klienta a postup jejího provádění, a to jak typově (v závislosti na druhu klienta, produktu nebo služby), tak na základě okolností konkrétního obchodního vztahu či obchodu a jeho rizikovosti.

Přístup povinné osoby se navíc může (a měl by se) měnit v průběhu obchodního vztahu či obchodu v závislosti na jeho vývoji. Každopádně ať už se povinná osoba rozhodne provádět kontrolu klienta jakkoli, musí být při případné kontrole ze strany dozorčího úřadu schopna obhájit přiměřenost rozsahu konkrétní kontroly klienta a doložit způsob jejího provedení (ustanovení § 9 odst. 3 AML zákona).

Oznamování podezřelých obchodů

Vybraná stanoviska vydaná k problematice oznamování podezřelých obchodů

1. Odklad splnění příkazu klienta podle § 20 zákona č. 253/2008 Sb. (vydáno 3. srpna 2018)

Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. je dočasným zajišťovacím opatřením, které povinná osoba při nebezpečí z prodlení uplatní vůči majetku, který je předmětem oznámení podezřelého obchodu. Vztahuje se k manipulaci s tímto majetkem, ke které by mohlo dojít na základě dispoziční pravomoci klienta; je tím vyjádřeno, že neomezuje např. dispozice s tímto majetkem na základě rozhodnutí státních orgánů. Toto zajištění trvá od okamžiku, kdy povinná osoba zjistila podezřelý obchod, přičemž počítání lhůty 24 hodin započne až okamžikem přijetí oznámení podezřelého obchodu Finančním analytickým úřadem. Ustanovení nekonkretizuje, zda se jedná o splnění příkazu klienta daného s předstihem (např. i formou „trvalého příkazu“), příkazu souvisejícího se zjištěním podezřelého obchodu, nebo příkazu, který bude přijat až po oznámení podezřelého obchodu. S ohledem na současně používané formy moderního obchodního styku je přitom třeba předejít i manipulaci s tímto majetkem takovými prostředky, kdy např. převod může být uskutečněn automaticky bez nutnosti (ale i možnosti) zásahu ze strany pracovníků povinné osoby (elektronické příkazy, použití platebních karet apod.); majetek je proto nutno zajistit i proti těmto možnostem nakládání.

PEP

Ustanovení § 4 odst. 5 písm. a) AML zákona definuje politicky exponovanou osobu (dále jen „PEP“) jako fyzickou osobu, která je nebo byla ve významné veřejné funkci s celostátním nebo regionálním významem. Podle ustáleného výkladu FAÚ se jí rozumí veřejná funkce značného významu, která s sebou nese významné rozhodovací pravomoci a jejíž rozhodnutí dopadá na nakládání s finančními prostředky. Z toho důvodu u těchto osob FAÚ, v souladu s mezinárodními standardy a evropským právem, spatřuje zvýšené riziko legalizace výnosů z trestné činnosti, a proto vůči nim musí být přijata zesílená AML/CFT opatření.

Metodický pokyn č. 7 - Opatření vůči politicky exponovaným osobám + vnitrostátní seznam funkcí PEP k 17. 7. 2024 (PDF)

Vybraná stanoviska vydaná k problematice politicky exponovaných osob

1. Vnitřní zohlednění rizika ML/FT u PEP (vydáno 9. 7. 2021)

Metodický pokyn Finančního analytického úřadu č. 7 – Opatření vůči politicky exponovaným osobám ze dne 9. října 2020 umožňuje povinným osobám, aby si své klienty se statusem politicky exponované osoby, které jsou obecně rizikovou klientelou, dále ještě rozčlenily podle nižší/vyšší míry rizika do dalších podskupin tak, aby jednotlivá opatření byla přiměřená rizikovosti klienta PEP. Rozčleněním klientů PEP podle nižší/vyšší míry rizika lze korigovat hloubku provádění jednotlivých opatření, což v praxi znamená, že u klienta PEP s nízkým ML/TF rizikem je dostačující např. čestné prohlášení klienta, u klienta PEP s vyšším rizikem je třeba při zjišťování původu jeho majetku využít i další informační zdroje (např. daňové přiznání apod.). Nejen způsob, ale také rozsah zjišťování původu majetku PEP bude odrážet rizikově orientovaný přístup povinné osoby.

Je třeba zdůraznit, že i přes stanovení nízké míry ML/TF rizika u některých klientů PEP je třeba k této skupině osob přistupovat se zvýšenou obezřetností, jelikož tyto osoby mohou představovat potencionálně vyšší riziko spojené s legalizací výnosů z trestné činnosti a financováním terorismu.

2. Kontrola klienta PEP – původ majetku (vydáno 6. 11. 2020)

AML zákon upravuje PEP a opatření s nimi spojená v řadě svých ustanovení. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona stanoví povinným osobám povinnost přijmout v rámci obchodního vztahu s PEP též přiměřená opatření ke zjištění původu jejího majetku. Jedná se o ustanovení, které upravuje danou povinnost v případě obchodního vztahu pouze s PEP, je však třeba upozornit, že na daného klienta se vztahuje též ustanovení § 9 odst. 2 písm. d) AML zákona, které stanovuje, že mají být přezkoumány zdroje peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká. Je tak třeba rozlišovat opatření vedoucí ke zjištění původu majetku PEP a zdroje peněžních prostředků nebo majetku, který je předmětem konkrétního obchodu/obchodního vztahu. Obecně je za „původ majetku“ považován majetek a finanční prostředky, které klient PEP získal během delšího časového období a které tvoří celé jeho bohatství. Naproti tomu „zdroj peněžních prostředků nebo majetku“  označuje prostředky, které klient získal v souvislosti s konkrétním obchodním vztahem nebo konkrétní transakcí např. u prováděného auditu či zpracování daňového přiznání pro klienta PEP by se jednalo o konkrétní majetek a finanční prostředky, které jsou předmětem tohoto auditu či daňového přiznání.  Pro další výklad této problematiky si dovolujeme v této souvislosti odkázat na metodický pokyn č. 7 „Opatření vůči politicky exponovaným osobám“. Tento metodický pokyn podrobně upravuje pojem „přiměřená opatření ke zjištění původu majetku“ tak, aby byly v praxi odstraněny výkladové nejasnosti a aby byl v rámci kontroly klienta sjednocen ze strany povinných osob postup vůči PEP. Tento metodický pokyn je určen všem typům povinných osob.

Mlčenlivost

Vybraná stanoviska vydaná k problematice mlčenlivosti

1. Mlčenlivost (vydáno 3. srpna 2018)

Zvláštní úprava mlčenlivosti v § 38 zákona č. 253/2008 Sb. se vztahuje k oznámení a šetření podezřelého obchodu a i s ohledem na § 39 tohoto zákona a celý kontext zákona, jakož i jeho prameny v mezinárodních smlouvách a dalších mezinárodních dokumentech je zřejmé, že smyslem tohoto ustanovení je zejména:

• nerušený průběh šetření podezřelého obchodu,
• ochrana zpracovávaných a uchovávaných informací po dobu, než jsou výsledky šetření předány jinému orgánu podle § 32 zákona č. 253/2008 Sb.,
• zachování možnosti použití zajišťovacích opatření vůči majetku v případném následném trestním řízení,
• ochrana osob, které oznamují podezřelé obchody, před hrozbami nebo nepřátelskými činy.

Tato zvláštní ochrana u části informací ztrácí význam po ukončení šetření Finančního analytického úřadu (dále jen „FAÚ“) a podání oznámení orgánům činným v trestním řízení, případně po přijetí vlastních opatření těmito orgány v rámci trestního řízení. To však nelze vztáhnout na informace popsané v poslední výše uvedené odrážce, tedy takové, které by případně byly způsobilé ohrozit konkrétní osoby na straně povinné osoby jako oznamovatele například tím, že k nim získá přístup osoba, jíž se takové oznámení týkalo. Tyto informace proto nejsou součástí oznámení FAÚ orgánům činným v trestním řízení.

Vzhledem k tomu, že některá šetření podezřelých obchodů spolu souvisí, přehled o stavu šetření má pouze Finanční analytický úřad, který tak jako jediný může prohlásit, zda již nastaly skutečnosti pro poskytnutí určitých informací z oznámení podezřelého obchodu konkrétnímu žadateli, včetně orgánu činného v trestním řízení.

Z uvedeného vyplývá, že s dotazy, které se týkají obsahu oznámení podezřelého obchodu (či obecně komunikace mezi povinnou osobou a FAÚ) a zejména s žádostmi o poskytnutí obsahu oznámení podezřelého obchodu (a případně i související korespondence mezi povinnou osobou a FAÚ) by se oprávnění včetně orgánů činných v trestním řízení měli zásadně obracet na FAÚ, který důvodnost žádosti posoudí a rozhodne zda, případně v jakém rozsahu a formě lze příslušné informace poskytnout. Tím není omezeno sdělení informace povinnou osobou orgánu činnému v trestním řízení, zda a případně kdy v konkrétním případě bylo/nebylo podáno oznámení podezřelého obchodu.

Mlčenlivost podle § 38 zákona č. 253/2008 Sb. nebrání výkonu kontrolní činnosti na základě jiných právních předpisů oprávněných instituci (např. bankovní dohled, Úřad pro ochranu osobních údajů) u subjektů, na které se uvedený zákon vztahuje. Tato kontrola může zahrnovat jak osobní údaje shromážděné na základě zákona č. 253/2008 Sb., tak i nakládání s nimi v souvislosti s podáním oznámení podezřelého obchodu. Kontrolní orgány jsou pak vázány mlčenlivostí podle § 38 odst. 3 tohoto zákona.

Skutečný majitel

Povinnost zjišťovat skutečného majitele v rámci identifikace a kontroly klienta a postup při zjištění nesrovnalostí ve smyslu § 15a AML zákona je podrobněji upraveno v metodickém pokynu č. 3. 

Více informací k evidenci skutečných majitelů naleznete v Příručce evidování skutečných majitelů – dokument Ministerstva spravedlnosti (PDF)

Vybraná stanoviska vydaná k problematice skutečných majitelů

1. Skutečný majitel a SJM  (vydáno 9. srpna 2021)

V souvislosti se situací, kdy osoba, jež je společníkem s relevantně velkým podílem v právnické osobě, má manžela či manželku, vyvstává v kontextu institutu skutečného majitele a navazujících pravidel s ohledem na skutečnost, že podíl je podle § 709 odst. 3 občanského zákoníku součástí společného jmění manželů, několik otázek.

První spočívá v tom, zda tento manžel či manželka naplňuje definici koncového příjemce ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „ZESM“), a zda v důsledku toho naplňuje i definici skutečného majitel podle § 2 písm. e) tohoto zákona.

Druhá spočívá v tom, zda je s ohledem na smysl a účel ZESM nezbytné tohoto manžela či manželku zapisovat jako skutečného majitele do evidence skutečných majitelů.

Třetí spočívá v tom, zda je nutné, v případě absence zápisu tohoto manžela či manželky v evidenci skutečných majitelů, postupovat podle § 15a AML zákona.

První dvě otázky jsou úzce navázány na ZESM, jehož gestorem je Ministerstvo spravedlnosti. Finanční analytický úřad v tomto směru nemá žádný důvod odchylovat se od výkladu prezentovaného Ministerstvem spravedlnosti v Příručce evidování skutečných majitelů, který ve zkratce spočívá v tom, že ačkoli z formálního hlediska tato osoba skutečným majitelem je a lze ji zapsat do evidence skutečných majitelů, není s ohledem na smysl a účel zákona nezbytné zápis provést, přičemž jeho absence by neměla vést k zahájení řízení o nesrovnalosti.

V rámci třetí otázky se pak předchozí závěry promítají do roviny kontroly klienta podle AML zákona. Finanční analytický úřad tak zastává stanovisko, že povinná osoba nemusí postupovat podle § 15a AML zákona v situaci, není-li v evidenci skutečných majitelů zapsána fyzická osoba, jejíž postavení skutečného majitele se odvíjí pouze od toho, že je manželem či manželkou osoby, jež je společníkem s dostatečně velkým podílem v obchodní korporaci, přičemž tento podíl je součástí společného jmění manželů.

2. Zápis insolvenčního správce do evidence skutečných majitelů (vydáno 9. srpna 2022)

Banka zajišťující výplatu náhrad je při provádění výplaty v postavení povinné osoby podle předpisů proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a jako taková musí plnit povinnosti identifikace a kontroly klienta. Mezi tyto povinnosti patří zjištění totožnosti skutečného majitele a jeho ověření z důvěryhodných zdrojů, typicky z evidence skutečných majitelů, a to za předpokladu, že oprávněná právnická osoba má povinnost informaci v evidenci uvádět. Pokud nicméně povinná osoba vyvine potřebné úsilí k ověření z evidence skutečných majitelů, v úvahu přichází i ověření z jiné evidence, za předpokladu, že je možné ji považovat za důvěryhodný zdroj.

Odpověď na otázku, zda má být v evidenci skutečných majitelů zapsán v případě oprávněné právnické osoby, která je v úpadku, vždy insolvenční správce (ať už samostatně nebo vedle jiných osob), nebo stačí zápis jiné osoby jako skutečného majitele (bez zápisu insolvenčního správce), je otázkou výkladu zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů, k jehož výkladu je příslušné Ministerstvo spravedlnosti.

Dle Ministerstva spravedlnosti není jednoznačné, zda lze insolvenčního správce považovat za osobu ve vrcholném vedení dle definice § 2 písm. i) ZESM, a tedy zda tento může být případně náhradním skutečným majitelem korporace v úpadku. Zápis insolvenčního správce do evidence jakožto náhradního skutečného majitele lze podle Ministerstva spravedlnosti v tomto případě považovat za formalismus.

Odkaz na plnou verzi stanoviska:

https://insolvence.justice.cz/wp-content/uploads/2022/08/stanovisko_final.pdf

Vysoce rizikové třetí země

Vybraná stanoviska vydaná k problematice vysoce rizikových třetích zemí

1. Seznam vysoce rizikových zemí (vydáno 5. ledna 2018)

V souvislosti s často se opakujícími dotazy ohledně seznamu tzv. rizikových zemí vydává Finanční analytický úřad následující doporučení. Toto doporučení je primárně určeno pro povinné osoby ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML zákon“), ale praktické využití může nalézt i u široké veřejnosti, např. u subjektů obchodujících s některou z těchto jurisdikcí.

Povinnost zohlednit faktory možného vyššího rizika včetně faktorů zeměpisného rizika vyplývá povinným osobám z ustanovení § 21a odst. 1 AML zákona.

Z demonstrativního výčtu faktorů možného vyššího zeměpisného rizika, jak jsou tyto uvedeny v bodě 3 přílohy 2 k AML zákonu, je zřejmé, že hledisek, pro které může být konkrétní země považována za rizikovou, je celá řada.

Uvedený seznam vysoce rizikových zemí by měl být považován za minimální standard, přičemž v závislosti na mezinárodním vývoji logicky nejde v žádném případě o seznam konečný. Finanční analytický úřad nikterak nebrání jeho rozšíření podle konkrétních okolností, naopak doporučuje s tímto seznamem pracovat a lze jej jistě rozšiřovat o země rizikové i z dalších hledisek, kupříkladu se nabízí do něj zařadit země všeobecně považované za tzv. daňové ráje. Tyto země FAÚ do seznamu nezařazuje z důvodu absence definice takového pojmu. Bude tudíž na každé povinné osobě či dalších uživatelích tohoto seznamu, o jaké další jurisdikce si svůj seznam rizikových zemí rozšíří.

AKTUÁLNÍ - Seznam vysoce rizikových zemí EU a FATF ke dni 23. 2. 2024 (XLSX)

Pro seznamy vysoce rizikových zemí podle EU a FATF, které již nejsou platné, navštivte archiv.